O zdraví - Strávila rok v Angole: „V Africe jsem se naučila méně spěchat a více žít přítomností,“ říká Anna Ambrozková



Přerušila vysokou školu. Po bakalářských státnicích na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně odletěla na rok do Angoly. Jako dobrovolník učila na školách v Lueně a Luandě angličtinu, matematiku a hru na piano. S Annou Ambrozkovou si povídám nejen o Angole jako takové, ale hlavně o tom, jak ji ten rok v Africe změnil a co si odtama do dalšího života odnáší. Anička je zároveň asi nejpozitivnějším člověkem, jakého znám, a tak se v závěru rozhovoru ptám i na to, jak to dělá, že má pořád tak dobrou náladu.
Aničko, když bys měla Angolu charakterizovat několika pojmy nebo větami, tak co by bylo to hlavní?
„NEDOCHVILNOST. NEPOŘÁDEK. RADOST LIDÍ. UŽÍVÁNÍ SI PŘÍTOMNOSTI. Angolané nepřemýšlí nad budoucností. Většina z nich je spokojená s tím, co má. Nesní o zlepšení podmínek. A ještě jednu věc bych zmínila, je tam obrovské množství dětí, Angola je hodně mladá.“
 
Co se podle tebe můžeme od Angolanů naučit?
„Určitě užívání přítomného okamžiku. Ač v chudobě, tak jsou neustále veselí a šťastní. Oproti nám jsou daleko otevřenější. Usmívají se a mají o vás jako o člověka zájem. Když jsem si šla například něco koupit, tak se mě ptali nejen, co chci, ale i, jak se mám, odkud jsem, občas se i ptali, kde jsem „koupila“ ty moje vlasy. Nebojí se na cizího člověka promluvit a komunikovat s ním.“
 
Osobně neznám nikoho, kdo by si to zařídil tak, aby mohl žít rok v Africe. Angola byla pro Tebe splnění jednoho velkého snu…
„Já jsem svým snem žila už od svých patnácti let. Jsem člověk, který si jde za svým, i když to okolí považuje za blbost. Fakt to stojí za to. Pokud mají lidi sny, které se dají splnit – ne absurdní věci – tak je chci povzbudit, ať za nimi vytrvale jdou. Naplánují si tu cestu k nim. Já jsem si určila čas; zjistila, přes koho tam jet, kde se přihlásit, co musím mít s sebou; co ukončit, než odletím – abych byla na vše kompletně připravená.“
 
V rámci všech těch příprav jsi musela podstoupit i očkování. Můžeš nám o tom povědět více?
„Šla jsem před odletem na povinné očkování zimnice. Nabídli mi ještě žloutenku A, vzteklinu, břišní tyfus a ještě asi další tři nemoci. Tak jsem se nechala naočkovat i proti žloutence, protože byla povinná na vízum. Kdybych ji neměla, tak by mě do Angoly nepustili.
 
Ale nic jiného jsem si nedala, protože očkování zase tak moc nevěřím. Protože víme, že když bereš antibiotika, tak imunita opadá a jsi častěji nemocný, a pak už ani antibiotika nezabírají. Čím méně chemie a látek, které tělu nepatří, tím lépe. Věřila jsem, že mi můj imunitní systém pomůže i bez očkování. A očividně pomohl. Zajímavé bylo, že dva další dobrovolníci, kteří byli očkováni proti břišnímu tyfu, ho přesto dostali a já, neočkovaná, ne…“
 
Když už jsme u toho, jak je na tom Angola se zdravotnictvím?
„Špatně. Lidé tam umírají na nemoci, které by tady normálně doktoři vyléčili. Často nemají peníze, a pokud chceš být ošetřen, tak musíš zaplatit. Pokud jsi měl nehodu, tak i kdyby byla smrtelná a hrozilo by, že umřeš, tak tě neošetří. Radši tě nechají zemřít.“
 
To je šílené. Nějaké alternativní směry tam tedy tím spíše asi moc rozvinuty nebudou, že?
„Překvapivě tam znají, a někteří i využívají, homeopatii. Díky Lucíi z Uruguaye, která byla v Angole se mnou, a studuje medicínu, vím, že nejen v Africe, ale ani v Jižní Americe není homeopatie chápána tak negativně jako u nás. Lucía říkala, že je homeopatie super. Mají na to jiný pohled.“
 
 
Jak se v Angole vlastně stravují? Zdravou výživu asi také moc neřeší…
„Ano, jsou vůbec rádi, že něco mají. Běžná strava obyčejných lidí je na bodu mrazu. Třeba jeden můj africký kamarád měl nejraději brambůrky a limonádu. Mladí tam jsou často hubení, ale není to mnohdy tím, že by neměli peníze na jídlo, ale tím, že jí špatné věci. Luanda je nejdražší město světa, a například mléčné výrobky tam nemají, a pokud některé ano, jsou extrémně drahé. A jedna zajímavost: rajčata jsou zvyklí obvykle jíst nedozrálá, úplně zelená.“
 
Na druhou stranu bych předpokládal, že se budou mít hodně pohybu…
„No to jo. Nemají televize, počítače. Mohou trávit hodně času venku. Pobývají na ulicích, kopou do míče.“
 
A jak tedy Africe celkově pomoci? Někteří lidé tam z Česka posílají peníze. Pak jsou názory, že se tím chudoba v Africe jenom ještě více zhoršuje – že žádné peníze, že maximálně krabici kondomů. Jak to vidíš po roce v Angole ty? Jaká pomoc má podle tebe největší smysl?
„Co jim může pomoci nejvíce, je vzdělání. Když je vzděláš, tak v tu chvíli začnou vidět, v jakém stavu jejich země je. Například ti, co uměli angličtinu, chtěli většinou buď emigrovat, nebo aspoň věděli, že žijí v bídě a že systém je nutné změnit. Znalost jazyka je opravdu rozvinula.
 
Ale spousta z nich na tom není inteligenčně tak dobře. Nebo přesněji: možná to není o inteligenci, ale o tom, že je ke vzdělání nikdo nevede. Moje třída mi měla napsat slohovku o své budoucnosti – kde se vidí za pár let. Jen několik málo z nich uvedlo, že by chtěli např. navštívit Brazílii, Ameriku nebo Evropu. Spíš jsou většinově šťastní tam, kde jsou. Nemají žádné sny. Chtěli by jenom pomoci rodičům a vrátit jim, co jim dali oni. A zůstat na místě.
 
Ve chvíli, kdy je vzděláš, tak si více uvědomí, kde jsou, v jaké patálii jsou, a budou mít motivaci se zlepšit. Ale pokud neuvidí ten rozdíl, tak ne.“
 
Aničko, zpátky ještě k tobě. Jak tě ten rok v Africe vlastně změnil?
„Úplně nějaké velké změny nepociťuji. Ale minimálně se chci méně malovat. Zvykla jsem si tam na přirozenou krásu. Takže teď se maluji míň.
 
A také se snažím více žít přítomností. Pokud nestihnu přijít do školy včas, tak nevadí, přijdu později: „Teď dělám toto pořádně a užiji si to.“ Nebo když bych měla přijít pozdě na schůzku, tak nevadí. Oproti Angolanům napíšu, že přijdu pozdě – to oni nedělají – ale na pohodu. Méně teď spěchám a méně se stresuji.“
 
Jsi typická svým nadšením tam, kde ho druzí nemají. Vím, že v Angole ses byla schopná radovat, i když jste například jeli autem po neuvěřitelně hrbolaté cestě a bylo to hodně divoké. Ostatní tvou radost moc nechápali. Jak to děláš, že máš pořád tak dobrou náladu?
„To se mě v Angole také ptali, proč se pořád usmívám. Bude to tím, že hledám radost v maličkostech. Když jsem se musela v průběhu toho roku stěhovat z Lueny do Luandy, tak jsem byla hodně smutná, ale věřila jsem, že to je boží vůle. Že ten přesun měl nějaký důvod. Že by se mi třeba v Lueně něco mohlo stát nebo že budu moct být na novém místě více užitečná.
 
Když jsem na tom byla v jednu chvíli špatně, stačilo vyjít na ulici a tam jsi viděl děcka, jak tě poznávají, jak tě zdraví a jak k tobě utíkají. Takové maličké štěstí. A z toho jsem schopná čerpat neuvěřitelně dlouhou dobu.
 
Snažím se hledat potěšení v každé drobnosti. Dívám se kolem sebe, a i když by se dělo něco na první pohled hodně špatného, tak ve chvíli, kdy najdu něco malého (a to tu stále kolem nás je), kvůli čemu se mohu radovat, raduji se.“
 
 
Proč to každý nevidí? Je to tím, že jsi tomu více otevřená, jdeš tomu víc naproti?
„To určitě ano. Lidé mi říkají, že si všímám více okolí, než si všímají oni sami. Například v úterý jsem šla s kamarádkami do kavárny, všimla jsem si, že za námi někdo běží, tak jsem ustoupila stranou. A obě holky potom: „Ty jo, já jsem si toho vůbec nevšimla.“ Nechápali. Tím, že si všímám okolí, tak si myslím, že tím spíš ty maličkosti dokážu najít.“
 
Vlastně z toho vyplývá, že štěstí znamená všímat si. Děkuji, že jsi mi pomohla to takto zformulovat. Ty ses už takto narodila? Odjakživa jsi byla tak neuvěřitelně pozitivní?
„To právě ne! Když jsem měla pubertu, tak jsem byla ze všech nás sourozenců nejhorší. Nosila jsem rovnátka a nelíbilo se mi, jak se usmívám. Někdy v té době mi mamka dala knížku Pollyanna. Je o holčičce, která právě nacházela tu radost v maličkostech. Umřeli jí rodiče. Měla tetu, která ji neměla ráda. Nebo pak byla na vozíčku, ale pořád hledala důvody, aby mohla být šťastná. Někdy v té samé době, co jsem četla Pollyannu, mi i mamka sundala ta rovnátka, začala jsem se usmívat, a už mi to zůstalo.“
 
Aničko, moc ti děkuji za rozhovor a přeji, ať se máš stále tak dobře a ať o tobě v budoucnu ještě hodně uslyšíme.
 
článek Strávila rok v Angole: „V Africe jsem se naučila méně spěchat a více žít přítomností,“ říká Anna Ambrozková najdete na celostnimedicina.cz