O zdraví - Návrat ke zdraví – Vůle žít



Proč se jeden pacient uzdraví a druhý zemře, přestože mají úplně stejnou diagnózu? Carla tento problém zaujal na jeho stáži na lékařské fakultě Oregonské univerzity, kde pracoval jako onkolog. Uvědomil si, že někteří pacienti tvrdili, že chtějí žít, přestože se chovali právě opačně – pacienti s rakovinou plic, kteří nechtěli přestat kouřit, pacienti s rakovinou jater, kteří nechtěli omezit spotřebu alkoholu, pacienti, kteří nedocházeli pravidelně na léčbu apod.
 
V mnoha případech to byli lidé, jimž prognóza lékařů naznačovala, že pokud se budou léčit, dožijí se ještě mnoha let. Navzdory opakovaným ujištěním lékařů a nesčetným důvodům k životu však byli stále apatičtější, depresivnější a bezmocnější než jiní nemocní se stejnou či příbuznou diagnózou. K těm patřila malá skupinka pacientů, které lékař poslal po minimální léčbě domů s nepatrnou nadějí, že se dožijí další prohlídky – a přesto i za několik let jednou či dvakrát ročně docházeli na kontroly a těšili se relativně dobrému zdraví. Bylo záhadou, jak mohli postavit veškeré statistiky na hlavu.
 
Když je Carl požádal o vysvětlení, jak je možné, že jsou takhle zdraví, jejich odpovědi se příliš nelišily: „Nemůžu umřít, dokud můj syn nedokončí vysokou školu.“ „V práci mě hrozně potřebují.“ „Neumřu, dokud nevyřeším problém s dcerou.“ Jako červená nit se zde prolétala víra, že mohou průběh nemoci nějak ovlivnit. Zásadní rozdíl mezi těmito pacienty a pacienty, kteří se nesnažili, spočíval v přístupu k nemoci a k životu. Nemocní, kteří se takhle drželi, měli z nejrůznějších důvodů silnější „vůli žít“.
 
Stephanie se původně zabývala psychologickým poradenstvím zaměřeným na motivaci a studovala chování lidí, kteří jsou výjimečně úspěšní, kteří jako by měli psáno v osudu, že se dostanou až na vrchol. Zásadám jejich chování učila lidi, kteří byli úspěšní jen průměrně. Zdálo se nám logické pohlížet na nemocné s rakovinou stejně – zjistit, co mají společného ti, jimž se tak dobře daří, a čím se liší od ostatních, kteří jsou na tom špatně.
 
Za předpokladu, že rozdíl mezi pacientem, který se uzdraví, a pacientem, jemuž se to nepodaří, spočívá v jeho víře, že vývoj nemoci může sám ovlivňovat, jsme přemýšleli, jak bychom mohli pacientovy myšlenky nasměrovat tímto pozitivním směrem. Mohli bychom například použít speciální techniky z motivační psychologie a jejich prostřednictvím probudit a dále posilovat jejich „vůli žít“? Od roku 1969 jsme hledali nejrůznější možnosti a zkoumali všechny známé druhy skupinové psychoterapie, meditativní a imaginativní techniky, biologickou zpětnou vazbu (biofeedback) a další techniky.
 
Při studiu biofeedbacku jsme zjistili, že určité techniky umožňují lidem ovlivňovat tělesné procesy, např. tep či krevní tlak. Základní součástí řady metod, které jsme zkoumali, byl i důležitý aspekt biologické zpětné vazby – vizualizace neboli řízená imaginace.
 
Proces vizualizace vychází z relaxace (uvolnění) a nemocný si při ní v duchu zobrazí žádoucí cíl nebo výsledek. Pacient s rakovinou si tedy představuje svůj nádor, léčbu, která jej ničí, a – což je nejdůležitější – také přirozené obranné mechanismy svého těla, které mu pomáhají se uzdravit. Po konzultaci se dvěma předními výzkumnými pracovníky v oblasti biologické zpětné vazby, lékaři Joem Kamilou a Elmerem Greenem z Menningerovy kliniky, jsme se rozhodli použít techniku řízené imaginace i u nemocných s rakovinou.
 
Ukázka z knihy Návrat ke zdraví.
článek Návrat ke zdraví – Vůle žít najdete na celostnimedicina.cz