O zdraví - „Komplexy pocházejí z období, kdy jsme byli dětmi. Láska naopak množí lásku“ říká Adéla Chytilová



S lektorkou sebelásky, Adélou Chytilovou, si pro Celostní medicínu povídám o tom, jak nezapírat svou přirozenost, najít sám sebe a pro vlastní transformaci využít třeba i cestování. Také o tom, jak nebýt závislý ve vztahu, a že nejlepší sny jsou často ty nereálné. „Učí nás zjišťovat, kdo jsme, co chceme a co nechceme,“ říká Adéla, která ví, že cesta k úspěchu v životě, je cesta plná výzev, bolesti, sebe-uvědomění, a také krizí a pocitů, kdy to všechno chceme vzdát.
 
Rozhovor z minulého roku s názvem „Nemoc zrcadlí, jak se chováme sami k sobě“ si můžete připomenout zde: https://www.celostnimedicina.cz/nemoc-zrcadli-jak-se-chovame-sami-k-sobe-rika-v-rozhovoru-o-sebelasce-adela-chytilova.htm
 
Myslím, že by hodně lidí zajímalo, jak být více sám sebou. Ty se tomuto tématu věnuješ a sama jsi velmi originální. Jak se mají lidé zbavit všeho naučeného, umělého, nepřirozeného – všeho, co nejsou? A jak naopak projevit ze sebe to nejlepší, svou pravou podstatu?
„My lidé jsme naučení se podřizovat trendům a tomu, co určuje společnost, ve které žijeme. Je pro nás mnohdy velmi náročné vymanit se z okov a jít svojí cestou – neschválenou všemi okolo, nebezpečnou, neprozkoumanou.
 
Nemusíme se ničeho zbavovat, jde jen o to více přemýšlet srdcem a ne hlavou. Hlava je řízena společností, srdce duší. Já jsem fanoušek toho, aby každý hledal svůj úkol a smysl v tomto životě. S tím se pojí i potřeba hledat sám sebe, svoji podstatu a směr.
 
Nemusíme se nutit do toho, abychom si vytyčili jediný správný cíl. Můžeme mít stovky cílů, můžeme je měnit, ale už pouhé uvažování a pojmenování cíle nás posunuje dál. Jde o ten první krok, že vůbec máme chuť dělat něco jinak, než bychom měli. Že toužíme dělat to, co skutečně chceme. Bohužel ale realita je jiná. To, CO CHCI, je v 90 % odlišné od toho, co skutečně DĚLÁM. To mi přijde obrovská škoda – že sníme o životě, který si nedovolíme skutečně žít. Že nevěříme, že by to bylo reálné. A přitom je to jen o prvním kroku.“
 
Často povzbuzuješ druhé, aby šli za svými NEREÁLNÝMI sny. Setkáváš se s tím, že si lidé v tom, co by od života chtěli získat, málo věří?
„Setkávám se s tím, že se lidé nemají vůbec rádi, nevěří sobě ani druhým, natož životu. Někde ve skrytu duše možná svým snům věří, ale nahlas od nich uslyšíte jen pesimismus. Lidé by chtěli, aby nemuseli nic měnit a dělat jinak a splněný sen by přišel sám až k nim do obýváku.
 
Bohužel, i pro mě bylo zjištění, že za vše cenné musíme platit, docela kruté. Ale dává to smysl. Cesta za úspěchem vede vždy do kopce, po rovince si na vrchol nevyšlápneme. Je to cesta plná výzev, bolesti, sebeuvědomění, krizí, pocitu vzdát se, utéct a všech dalších obranných emocí. Máme totiž strach. Chceme se mít dobře, mít vše jako v bavlnce, ale současně se nám nechce vyjít ven a šlapat si svůj Everest.
 
Žádný sen není nereálný. Známe to:„Když se chce, VŠECHNO jde.“ Jenže nám se musí chtít. Musíme vědět PROČ danou věc chceme.“
 
A jak si tedy více věřit?
„Když se do svého snu zamilujeme. Když víme, proč po něm toužíme, a v čem by nám jeho splnění pomohlo, pak se stane cesta k němu součástí každého dne a postupně roste i důvěra v jeho reálnost.
 
Vždy radím klientkám, aby si představily samy sebe, až jim bude 80 let a budou se otáčet za svým životem: „Na co budete vzpomínat? Na to, jak jste se všeho bály a stagnovaly na místě a prošvihly své sny, nebo jak jste vykročily prvním krokem, a i přes strach a nejistotu to riskly a byly na sebe hrdé?“
Tento život se nebude opakovat, dopřejme si všechny zážitky, i nebezpečí, chaos, bláznivé akce, vykročení mimo veškerý komfort. Zkusme udělat maximum pro zdolání vrcholu, kde se nachází náš cíl. I když v půlce nebudeme moct, nevadí. Možná to pro nás nakonec nebyl správný směr, možná potřebujeme nastoupit na jiný vlak, ale budeme mít dobrý pocit, že jsme to zkusili. Že už víme, co chceme a co ne. „Nereálné sny“ nás učí zjišťovat, kdo jsme a co chceme a nechceme.“
 
Odráží se podle tebe ne-láska k sobě, zapírání své přirozenosti a svých snů i na fyzickém zdraví? Máš u svých klientek vypozorovaný nějaký nejčastější psychosomatický problém?
„Myslím, že naše duše se nám snaží neustále ukazovat svoje vzkazy právě prostřednictvím našeho těla. Pokud nasloucháme, jsou náznaky jen letmé v podobě například rýmy. Ale jestliže nám duše chce říct, že se k sobě nechováme hezky, že si odpíráme či žijeme v utrpení jen ze strachu ze změny a my neposloucháme – a žijeme tak roky – pak na nás může vyloženě zakřičet, paralyzovat nás nějakou větší bolestí, neduhem.
 
Naše zdraví vždy zrcadlí to, jak se k sobě chováme. Nejvíce se na něm podepisují potlačené emoce. Moje klientky trpí nejčastěji migrénou, poruchou štítné žlázy a hormonálními problémy. Všechny tyto příznaky pocházejí z potlačených emocí, maskování bolesti úsměvem a odkládání řešení důležitých situací napotom. V našem těle se pak tyto negativní emoce usazují a přeměňují se na jed, který potom páchá škody.“
 
 
Líbí se mi, že říkáš, že život není jenom o braní, ale také o dávání. A že nejenom materiální, i duchovní svět že je důležitý. Máš také tu zkušenost, že naprostá většina lidí, se kterými pracuješ, se zabývá a řeší převážně materiální svět?
„Poslední dobou mám spíše klientky, co se zabývají duchovnem, meditují, hodně čtou knihy s touto tématikou a pracují na sobě. Jsem za to moc ráda. Je jednodušší vést někoho, kdo již trošku tuší, že je nutné se věnovat i nitru, nejen vnějšku. Samozřejmě všude okolo mě se převážně řeší materiálno, je to opět dáno společností, která je zaměřená spíše na rozum a peníze, než na srdce a osobní rozvoj.
 
Myslím, že se začíná duchovno velmi rozvíjet a už to není tabu, ale životní styl. Jako největší slabinu vnímám přehlížení vlivu dětství na náš dospělý život. Všechny komplexy a bolesti pocházejí vždy z období, kdy jsme byli dětmi. Velmi záleží na tom, jak se k nám chovali naši nejbližší, čím nás vybavili v oblasti naší sebedůvěry a sebelásky.“
 
Proč je důležitá i duchovní sféra a co pro tebe osobně znamená?
„Pro mě je to vztah sama se sebou a s Vesmírem/Bohem. Je pro mě naprosto zásadní se každý den posunovat a učit se. Hodně si povídám nahlas, vysvětluji si situace, které se mi udály, a já jsem se v nich třeba cítila nejistá. Miluji čtení knih, kdy cítím, že jsem psány přesně o mně.
 
Chodím do kostela, protože tam cítím ten klid a ticho, co mi často chybí v reálném světě. Jsem velký extrovert a akční člověk, takže v duchovním světě si užívám naprostou samotu, izolaci a vyčistění se, abych se zase mohla vrátit plná energie do divokého materiálního světa.“
 
Další oblastí, kterou se zabýváš, je závislost ve vztazích. Adélo, jak nebýt ve vztahu závislý?
„Závislost je nebezpečná. Když potřebujeme NĚCO a NĚKOHO, abychom se cítili lépe. Když jsme tomu oddaní a ovládá nás to. Ztrácíme tím svoji moc a sílu. Jsme prázdní, nestačí nám naše nitro, a proto se upínáme na vnějšek.
 
Často si neuvědomujeme, že jsme závislí na chemii, ne na člověku. Jediná cesta, jak nebýt závislý, je být samostatný. V praxi to znamená, že to prázdno si zaplním sama láskou (sebeláskou) – abych nepotřebovala škemrat o lásku jinde. Je to, jako když máte svůj vlastní zdroj elektřiny, svítíte, jste plní a nebojíte se ztráty, máte dostatek zásob. V momentě, kdy nemáte svůj zdroj, stáváte se závislí a lpíte na cizí elektřině. Nemůžete bez ní žít a bojíte se její ztráty. Je náročné vytvořit si svůj vlastní zdroj, ale dlouhodobě nás může naplňovat jen to, co máme sami, ne to, co od někoho bereme.“
 
Co může tedy každý z nás pro zlepšení svého partnerského vztahu udělat?
„Stát na svých vlastních nohou, nechat druhému svobodu, nesnažit se vlastnit. Milujeme ty, kteří milují sebe. Buďme také takoví. Mějme se rádi a druzí budou chtít být v naší společnosti. Budeme vysílat lásku, a také ji přitahovat. Pro zlepšení partnerského vztahu můžeme udělat to, že budeme vnímat sebe i partnera s hodnotou. Co má pro nás hodnotu, o to pečujeme a staráme se s láskou. Láska množí lásku.“
 
Na závěr se ještě zeptám: Ty hodně miluješ cestování. Jak z něj vytěžit nejvíc? Pomohlo třeba tobě nějak v cestě k sobě? V osobní transformaci?
„Cestování je pro někoho možným únikem od reality, ale sami sobě nikdy nemůžeme utéct. Pro mě je cestování možností, jak se odpoutat od všeho materiálního i citového, jak si dát pauzu od energie, kterou dobře znám. Ráda si užívám novou energii, která mě naplňuje. Miluji novotu. Člověk si hodně uvědomí, co má doma, co mu skutečně chybí, co má pro něj hodnotu a pokud se vydá na delší čas daleko od domova, má šanci poznat i sám sebe, protože se musí spoléhat jen sám na sebe a nemá potřebné zázemí. Vždy se na takových cestách více osvobodím a po návratu jsem víc zakotvená v sobě, protože u cestování vnímáme hlavně přítomný okamžik, protože nemáme ty běžné každodenní starosti. Dle mého jsme nejšťastnější právě, když vnímáme jen tady a teď.“
 
Webová stránka Adély Chytilové: www.sebe-laska.cz
článek „Komplexy pocházejí z období, kdy jsme byli dětmi. Láska naopak množí lásku“ říká Adéla Chytilová najdete na celostnimedicina.cz