O zdraví - 34 mýtů o zdraví – Někteří lidé se už nemohou uzdravit



Lékařská literatura je plná případů, kdy se lidé spontánně zotavili ze všech typů beznadějných nemocí, včetně srdečních poruch, rakoviny a AIDS. Všichni uzdravení pacienti uvádějí, že změnili své priority a způsob nahlížení na život. Hledali a nalezli životní cíl, který překračoval běžnou každodennost jejich životů. Tuto změnu vnímání podle všeho inspiruje sám život, ona primární inteligence, ze které jsou všechny věci stvořeny a do které se vše vrací.
Aby k této změně došlo, musí již v bodymindu jistá úroveň uzdravení proběhnout. Protože není možné situaci vyřešit prostřednictvím téhož vědomí, které ji vytvořilo, musíme změně našeho chování předcházet změna vědomí, které ji vytvořilo, musíme změně našeho chování předcházet změna vědomí.
 
Znal jsem pacienty, kteří si byli vědomi, že jejich stav pravděpodobně nezlepší, protože na něj není „lék“. Tito lidé často prošli „bránou vědomí“ a lépe pochopili hodnotu lásky a služby bližnímu. Také lépe pochopili, jaký vliv mají na životy svých blízkých. Měl jsem v péči také pacienty, kteří ke konci života vzali na milost členy rodiny, se kterými dlouhá léta nemluvili. Probudili v lidech kolem sebe lásku, vyřešili osobní problémy, které je trápily celé roky, a zemřeli s pocitem vnitřního naplnění.
 
U některých pacientů se zdálo, že na mě a na členy rodiny a přátele ve svých posledních dnech mluví z velké dálky – z místa sebepoznání a vnitřního klidu. V těchto případech byli lidé na hony vzdáleni neodbytnosti rakoviny nebo syndromu AIDS, které sužovaly jejich těla. Pro některé z nich nemoc znamenala chátrání tělesné schránky, ale zároveň je uvolnila z „brnění“, které poutalo duchovní aspekty jejich životů. Jejich emoce a jejich duše se tak mohly „znovu narodit“. Co všechno musí život udělat, aby rozlomil duševní „skořápku“ a dal našemu citovému a duchovnímu já možnost se „vyklubat“? Některým lidem zkrátka léčebný proces pomáhá překlenout propast mezi fyzikem a duchovnem.
 
Příběh Sarah
Sarah byla jednadvacetiletá ortodoxní židovka, která se čerstvě přivdala do rodiny prominentních izraelských rabínů. Několik měsíců po svatbě jí byla diagnostikována rakovina vaječníků a Sarah podstoupila tradiční terapie: chemoterapii a léčbu ozářením.
 
Když Sarah poprvé přišla do mé ordinace pro chiropraktickou péči, byla velmi vyzáblá a její nafouklé břicho vypadalo, jako by byla v osmém měsíci těhotenství. Sarah byla ustaraná a trpěla depresí. Vzdala se veškeré naděje na přežití. Během několika následujících měsíců jsem si všiml, že se jí vrátila část sil a že se začala usmívat. Začala žádat přátele a rodinné příslušníky, aby ji navštěvovali nejprve doma a poté i v nemocnici. Často je prosila, aby jí zpívali a vyprávěli vtipy nebo historky, které by ji rozveselily.
 
Sarah byla potomkem pamětníků holocaustu. Starší členové rodiny dětem o hrůzách koncentračních táborů nikdy nevyprávěli, emocionální bolest pro ně byla neúnosná. Jednoho dne se Sarah podívala na fotografii své babičky „Bubbie“, která přišla o život v Osvětimi. Deprese rychle ustoupila a vystřídala ji palčivá touha dozvědět se o životních osudech své rodiny co nejvíc. Nejvíce se zajímala právě o Bubbie. V několika následujících týdnech – posledních týdnech jejího života – jí otec a matka převyprávěli všechny příběhy, které před ní dříve tajili. Také jí telefonovali příbuzní a přátelé z Izraele, Jižní Ameriky, Anglie a dalších koutů světa. Vyprávěli jí rodinné historky, hlavně o milované Bubbie.
 
Během této zvláštní životní fáze Sarah přiměla svou mladší sestru, aby začala zpívat, naučila svou matku odpouštět, pomohla svému otci i manželovi cenit si krásy okamžiku a vytvořila kolem sebe mezinárodní komunitu. Když umírala, měla nebývalé množství sil, vášně a radosti ze života a také hluboké povědomí o vlastní identitě a svém místě na zemi. Truchlící rodina její tělo doprovázela na pohřeb v Izraeli. Na obřad přišlo přes dva tisíce lidí, ačkoli sama Svatou zemi nikdy nenavštívila. Léčení proběhlo, přestože v jiné podobě, než jakou bychom si přáli.
 
Léčení nás vyzývá, abychom se zotavili, bez ohledu na fyzický stav našeho těla. Pokud máme možnost podlehnout nemoci beze změny pohledu na svět, nebo podlehnout nemoci za pokusu o uzdravení svého vztahu k životu, téměř vždy si vybereme uzdravení. Léčení nám vrátí celistvost, ale ne vždy přinese vytoužené výsledky. Léčení nemusí nezbytně znamenat, že se zbavíme určitého symptomu nebo choroby, že se prodlouží naše délka života nebo že nás přejde bolest podle očekávání. Stejně jako v případě Sarah se může stát, že příznaky a okolnosti nemoci nebude možné zvrátit či napravit. A právě v takových chvílích bychom se měli rozhodnout pro léčení. Když se zdá, že nejsme s to změnit výsledek situace nebo stavu, ve kterém se naše tělo nachází, můžeme okolnosti přijmout tak, jak jsou.
 
 
Ukázka z knihy 34 mýtů o zdraví.
článek 34 mýtů o zdraví – Někteří lidé se už nemohou uzdravit najdete na celostnimedicina.cz